Září 2015

Chris slavnostně uvedl Before We Go v Hollywoodu

29. září 2015 v 20:37 | Vera |  Before We Go (1:30 Train)

Loňského roku během Internetional Film Festival Toronto mělo několik vyvolených divaků možnost zhlédnout film Before We Go, což jak asi všichni už dobře víte, je Chrisův režijní debut. Až letos v létě to však začalo vypadat, že kolem filmu by se mohlo začít dít něco víc, což nakonec potvrdilo vypuštění traileru. Ten najdete - stejně jako několik jiných novinek - v tomto článku.

Premiéra proběhla 2. září v Hollywoodu a to se vší parádou. Chris byl tenotkrát vytíženější než kdy jindy, neboť neodpovídal jen na otázky z pohledu hereckého, nýbrž i jako režisér a producent. To vše ovšem zvládal s jedinečnou grácií. Kromě temně modrého obleku, ho totiž zdobili nejen nádherně zpracované hodinky, ale i charisma a úsměv. Kdo by se mu taky divil, vždyť, jak sám mnohokrát opakoval, splnil si jeden ze svých snů a zrežíroval film. A jako třešnička na dortu už zbývá jen dodat, že tomu se pozitivní kritiky dostává, jak od kritiků tak vesměs nadšených diváků. Co víc si přát?
Na premiéře kromě Chrise samozřejmě nemohla chybět herečka Alice Eve, která ztvárnila hlavní ženskou roli - Brooke. Na červeném koberci před zástupy fotografů působí Alice a Chris jako skutečně rozkošný pár. Pokud vás tedy zajímá, jak se jim povedlo přenést tu pomyslnou chemii na filmové plátno, stačí trošičku pohled na zahraničních i českých serverech.






Po opravdu velmi, velmi dlouhé době jsem psala článek o Chrisovi, což se bohužel odráží na kvalitě. Dneska se mi nepsalo nejlépe, ale po těch přenádherných komentářích k minulému článku, jsem prostě musela, chtěla, potřebovala něco sepsat. A vybrala jsem si Before We Go, protože bych byla skutečně ráda, kdyby se blog začal ubírat především tímto směrem. Vy z vás, kteří už jste film viděli, my jistě dáte za pravdu.

Pokud by měl někdo zájem, můžeme spolu o filmu buďto diskutovat nebo sepíšu recenzi stejně jako u Avengers: Age of Ultron. Ono mě to totiž bavilo!

Výzva se jménem život

18. září 2015 v 22:38 | Vera |  Blog
fuckyeahkeira: “I don’t think I can call myself an actress yet. I just don’t think my skill level is that high. I hope that with every job it gets better. But until I’m good, I can say I’m trying to be an actor, but I don’t think I’ve completely made it.” ultronned: Let me show you what happens when you’re drunk… (Playing It Cool, 2014) fuckyeahkeira: “I don’t think I can call myself an actress yet. I just don’t think my skill level is that high. I hope that with every job it gets better. But until I’m good, I can say I’m trying to be an actor, but I don’t think I’ve completely made it.”

Krásný páteční večer! Pokud sem chodíte číst výhradně články zaměřené na Chrise, následujícím odstavcům nemusíte věnovat téměř žádnou pozornost. Objeví se v nich? Nejspíše ano. Stejně jako ostatně v každém článku, který tu kdy byl. Ale o tom psát nechci.
Pravdou totiž je, že mě nenapadá o čem psát. Před témeř dvěma měsíci jsem sepsala článek, jenž vás tu vítal od začátku srpna. A od té doby jsem nenapsala ani čárku. Nic. Proč? Nevím. Ne, že bych neměla náladu. Ne, že bych snad zapomněla psát - i když tenhle článek o tom možná něco řekne - a už vůbec jsem nezapomněla na vás. Jen, mi najednou připadlo nepodstatné sepisovat každý svůj krok do toho podivného virtuálního světa. Vždyť, kdo všechny ty myšlenky a názory, co tu zveřejním vlastně čte? Trochu se bojím na tuhle otázku znát odpověď. Uvědomila jsem si totiž, že když nepřemýšlím v každé volné chvilce o novém článku, netvořím si v hlavě věty a nepočítám dny do nových akcí, je můj život tak nějak, plnější... Ne, to není to správné slovo. Nevím, jak to říci. Asi tomu neporozumíte, vždyť já sama tomu úplně nerozumím. Pamatuji doby, kdy pro mě byl blog středem všeho. V tomhle je totiž to kouzlo a zároveň nebezpečí internetu. Najdete tam vše a tak získáte pocit, že vám v životě nic nechybí a ten svítící monitor, klávesnice s jednotlivými písmenky, mezerník, myš, šipky, že oni všichni jsou vlastně to jediné, co potřebujete k tomu abyste byli šťastní. A věřte mi, že to právě v těchto chvílích nejste. Můžete mít na facebooku tisíc přátel, desítky komentářů u článku a nekonečné množství upozornění ze všemožných chatů, ale to vás šťastnými neudělá. Nebo alespoň mě by neudělalo. Nechci teď znít nevděčně, vaše komentáře mi dělají ohromnou radost, ale i já si časem uvědomila, že jeden smyslupný komentář s člověka, který má vlastní názor, je mnohem, mnohem lepší než deset defakto o ničem.
Nechci tu ovšem nikomu nutit svůj názor. Nechci tu hlásat intenet je špatně. Žijeme v době, kdy je internet naší součástí a bude čím dál více. Zároveň je ale důležité si uvědomit, kde jsou jeho hranice. Všechny ty komunikační prostředky vám sice mohou pomoci ke štěstí, ale skutečně šťastnými vás neudělají. To mohou pouze lidé, na kterých vám skutečně záleží a kteří to samé skutečně cítí k vám. Neříkám, že je lehké je najít. Je to jedna z nejtěžších životních výzev. Ale život je zároveň plný vázev a většinu z nich doma u počítače nezvládneme. Taky vám jako malým rodiče vyprávěli, co všechno zažili, když jim bylo tolik, co právě v tu chvíli vám. Zamysleli jste se někdy nad tím, co budete svým dětem vykládat vy?
Uvědomili jste si totiž někdy, proč všechny ty o kterých máme blogy tolik obdivuje. Co v sobě mají, že nás nutí sledovat každý jejich krok a trávit náš volný čas, psaním o tom jejich. Je to jejich odvaha dělat věci tak, jak je cítí, vystoupit z davu. Neřešit se, dělat lidi okolo sebe šťastné a šťatsné i sami sebe. Nepíší příběhy, žijí je. Proč bychom to nemohli zkusit podle nich?
Došlo mi, že já nechci svůj život prosedět u počítače. Strávila jsem letos v součtu asi týden jako dobrovolník u jedné začínající sportovní akce a doma jsem potom nemluvila o ničem jiném. Tolik mě bavilo. Tolik mě to naplňovalo. A poznala jsem tam tolik skvělých lidí. Zvláštní bylo, že mi nakonec ani nepřipadlo děsivé spát ve stanu uprostřed autokempu a ýt se jednou za tři dny. Nevadilo mi, spát v pokoji pro osm s dvanácti lidmi. Netrápila jsem se tím, co jím a že sušenky k snídani nejsou právě zdravé. Samozřejmě, byly prázdniny, ale tenhle přístup se snažím si udržet. Jsem přeci jen holka a nikdy mi nebude lhostejné, jak vypadám, ale jeden špek na břichu ještě není konec světa. Důležité je být spokojený v životě. Neřešte se a nebude vás řešit ani vaše okolí. Váš život bude mnohem krásnější a šťastnější když nebude každý svůj krok probírat z osmi stran.

Upřímně nevím, co jsem tím vším vlastně chtěla říct. Asi to, že nechci s blogem končit, ale ani jím žít. Chci se jít odpoledne projet na kole nebo na kolečkových bruslích. Chci i ty dobré známky, ne být na gymplu za tele. A co opravdu chci je být šťastná. A vy mi k tomu můžete dopomoct, ne?


Ano, spontálnější, to je to slovo.

P.S. Dneska, v pondělí, jsem si ten článek po sobě znovu přečetla a uvědomila jsem si, že prostě tak nějak vnitřně potřebuji, aby si ho každý z vás přečetl. Vlastně mě na to svým omentářem přivedla LittleStar. Nezlobte se tedy, že jsem vás spamovala. A co mě vedlo k jeho napsání. Já nevím. Tož asi dospívám, vždyť 22. mi bude už sladkých šestnáct!