Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili sledováním života druhých.

11. prosince 2015 v 19:39 | Vera

Krásný večer. Asi milionkrát jsem přemýšlela, co napsat.. Tvořila jsem si v hlavě věty, měla jsem je a teď. Sedím tu, koukám na prázdný článek a nevím, co psát. Prázdno.
Nechci z toho dělat velkou tragédii, podívejme co se momentálně děje ve světě. Děsí mě kam se všechno řítí, nerozumím tomu a nevím jestli chci. Ale to sem nepatří.
Pokud sem už nějaký pátek chodíte, víte, že články nepíšu krátké. Je to něco, co jsem odkoukala od Angie a čím déle jsem tento blog měla, tím delší byly mé články. Bohužel Vám již nemůžu ukázat úplně první článek, který jsem na tomto blogu vydala. Styděla jsem se za něj sama před sebou natolik, že jsem ho časem předělala nebo dokonce smazala. Pamatuji, že byl vydaný 13. května 2013 před jakými kolik rozcestníky nebo Chrisově životopisu či filmografii. Tak moc jsem tehdy chtěla informovat o nejnovějších informacích. Nicméně se mi podařilo najít článek napsaný dva dny po založení blogu. Inu koukněte se sami. Co už...
Když jsem blog založila bylo mi (počítám) třináct let. Teď je mi šestnáct. Nezdá se to dlouho. A přitom cítím jako by mezi tou holkou, co vymýšlela název blogu a rušila ten o Glee a tou, která právě píše tento článek světelné roky. Sentiment? Možná. Jistě ale vím, že jsem se za tu dobu změnila, prošla jsem si pubertou, trochu jsem dospěla. Pokud to někdo z Vás, kdo blog sleduje již delší dobu vidí stejně, naplňuje mě to. Hřeje u srdce. Víte, na těch řěčích, že člověk má mít rád sám sebe, příjmout se, nakonec možná něco bude. Jasně, vždycky bude něco, co se mi na mě nebude líbit. Ale komu ne. A víte. Já se mám ráda. Ano, mám. A na tom máte zásluhu i Vy! Ti, kteří mi skrze komentáře posílali úsměv na tvář, ti kteří z protivné pubertální pesimistky, udělali optiministku, která má ráda život. I proto jsem tento článek pojmenovala takto. Nechci žádné smutné "sbohem blogu". Protože nevím kolik z Vás bude tento článek opravdu číst, doufám, že alespoň nadpis ve Vás všech, kteří sem v budoucnu příjdete, něco zanechá.

A teď k té části děkovací. Vždycky když jsem ten "loučící" článek u někoho četla, hledala jsem v děkovací části sebe. Chtěla jsem vědět, že to, co jsem se snažila tomu člověku skrze komentáře předat pro něj něco znamenalo. A ano, byla v tom i jistá část sobectví. I když, kdo z nás ho v sobě nemá, že.
Kdybych tu ovšem měla jmenovat všechny, kteří mě kdy v blogování podpořili, určitě bych na někoho zapomněla. Sama sobě bych však neodpustila, kdybych neuvedla Angie, Toxique, Ajjinku, Ella, Lucku, susan, LittleStar, Terez, Ronnie, Tinku, Petru, Tomato, Mary, Moniku, Andie, Eleanor a mnoho, mnoho dalších.
Za necelé tři roky, co se pohybuje ve světě plném článků, fotek, datům premiér, talkshow, trailerů jsem měla možnost požnost své články zlepšovat a to právě díky Vám, neboť každý z Vás pro mě byl v něčem velikou inspirací a vzorem. Opisovala jsem od Vás. Kradla nápady. A snažila se tvářit, že jsou mé vlastní. Stydím se za to. Musela jsem si k vlastním článkům dojít. Jen se stydím, že takto.

Neznám slova, která by mohla vyjádřit všechno, co teď cítím. Co se ve mně odehrává. A už nemůžu psát dlouho. Břečela bych. Ale nechci přestat. Vím, že už nikdy tady psát nebudu. Vím, že až přestanu, bude milion věcí, které bych chtěla ještě říct. A přitom tu teď sotva skládám věty.
Pokud by se Vám po mě zastesklo, můj e-mail bude níž. Hrozně ráda o Vás uslyším. Přidám i několik odkazů, kde mě najdete. Vlastně nevím proč vě mně převládá pocit, že bez mně nedokážete dál žít. Nechtemě při tom ještě chvíli. Prosím.

A co bych Vám chtěla říct jako poslední. Buďte v životě šťastní. Je to přenádherné. Věřte mi. A běžte na Civil War. Třeba se tam potkáte holku 168 cm vysokou, kolem 57 kilo, s hnědými polodlouhými vlasy, bez make-upu, protože ho nepoužívá, jen s rty do červena od třešňového labella, v širokých kalhotech či džínách do zvovu, volnějším tričku a béžových plátěnkách, bude mít obyčejnou plátěnou tašku a v ní pašovat do kina tyčinky, mluvit hodně nahlas a natěšená na film. A bude se na Vás usmívat. Protože poslední dobou se pořád usmívá. Tak za ní běžte. Obejme Vás, možná začne skákat radostí. Protože taková prostě je. A hlavně, bude nadšená, že Vás vidí. Proč? Protože Vás jakýmsi zvláštním způsobem, má opravdu ráda.


Krásný život. Vera.



P.S. Ahoj! Ano, mluvím k tobě. Tobě, co si možná právě zakládáš blog o Chrisovi a hledáš nějaký ty informace, protože - co si budeme povídat - na zahraničních stránkách je to pěkná otrava. Ale pokud to právě kopíruješ z Wikipedie, okamžitě zavři jednu ze stránek! Moji nebo tu druhou. Vyber si.
Tak co, jsi tu ještě? Doufám, že ano. Chci Ti toho totiž hodně říct. Možná teď protáčíš oči, ale věř, že pokud budeš číst dál něco užitečného v mých řádcích objevíš. Nejprve bych Ti ráda řekla, že jsem ráda, že sis vybral Chrise. Opravdu se o něm bloguje nádherně. A novinek nemívá tolik, (pokud zrovna nejsou premiéry Marvelu), budeš to tedy krásně stíhat i se školou.
To že si zakládáš blog však ještě neznameá, že musíš Chrise milovat skrz na skrz. I já měla spoustu věcí, které mi na něm více či měné vadily. I on má mnoho chyb. To nejkrásnější na blogování o něm ale bylo, jak jsem se ty chyby postupně učila milovat. Ano, právě ty chyby. To je totiž to, co tě odliší od těch holek, co na něj křičí na premiérách nebo ho honí po ulicích Los Angeles. Ony milují pozlátko, ale pouze pokud se naučích milovat jeho chyby, bude mít Tvé blogování skutečně smysl. Tak se drž!
P.P.S. Ještě čteš? Ty mi děláš vážně radost! Jestli pořád ještě sepisuješ životopis, můžeš si ho vzít odsud. Jestli přidáš zdroj nebo ne nechám na Tobě. Samozřejmě mi udělá radost, že tam bude. Ale nemůže Tě nutit. Co mi ovšem udělá opravdou radst bude, když přidáš do komentářů svůj web, abych se mohla podívat. A kdyby cokoliv, ptej se!

© 2013 - 2015